David Huf: Jak jsem se stal Nepostradatelným aneb od začátků v aerobiku po jedinečnou akci s retro nádechem

S Davidem Hufem, organizátorem akce Nepostradatelní, jsme si povídali o jeho aerobikové cestě a chuti znovu vtáhnout do děje nejen sebe, ale opět ty davy, které na skupinové lekce v zlaté éře aerobiku chodily. V kavárně, kde jsme se sešli, jsme způsobili značný rozruch. Známe se takřka dvacet let a bylo se čemu s odstupem času zasmát. Tady máte malý předkrm a pro hlavní chod si přijďte v sobotu 7. listopadu 2015 do Prahy na Chodov. Věřím, že nebudete litovat…  

Davide, známe tě jako úspěšného závodníka sportovního aerobiku, získal jsi mnoho medailí i na mezinárodních šampionátech, vystupoval jsi v médiích, působil jako trenér ve špičkových fitcentrech… Pojďme se podívat na ten úplný začátek s názvem aerobik.
Aerobik jsem objevil počátkem devadesátých let při studiích na VŠ –  v rámci různých srandovních marathonů, které pořádaly spolužačky, a také samozřejmě díky našemu učebnímu předmětu skupinové cvičení s hudbou. Do aerobiku jsem šel bez gymnastické nebo taneční minulosti. V té době jsem znal Martinu Orálkovou, dnes provdanou Zedníkovou (spolumajitelku Nutrendu) , která se svým parterem vlastnila fitko v Olomouci, kde jsem začal posléze trénovat sportovní aerobik společně v páru s Marcelou Lechnerovou. Zní to dnes až neuvěřitelně – ale právě zde jsem v rámci inspirace viděl nějaké záznamy z Eurosportu, kde tento sport ze zahraničí vysílali, a zalíbilo se mi to. A řekl jsem si, že to také zkusím. Díky Marcele jsem také začal aerobik předcvičovat, ale jako každý začátek, tak i tento pro mne byl spíše utrpení než radost –  např. moje flexibilita byla na úrovni betonového sloupu (smích), takže si dobře pamatuji na intenzivní roční tvrdé protahovací martyrium, které bylo pro mne nutnou vstupenkou do světa sportovního aerobiku…

Zastavme se ještě na chvíli u tvých prvních závodů v Praze. Mám na mysli tu úsměvnou historku, kterou umíš vtipně a s nadhledem vyprávět a která zřejmě v tvém podání zazní i na akci…
Je pravda, že to bylo nejen moje první mistrovství a snad teprve asi druhá návštěva hlavního města v životě a já koukal jako zjara (směje se). Všude světla, televize, hvězdy tehdejšího aerobiku – Radka Hamáčková, Mirek Randáček, Katka Bímanová a hlavně Olga Šípková. Samí bývalí tanečníci nebo gymnasti. A mezi to jsem přijel já, který neměl ani pořádné boty na cvičení, jen takové křusky (zase se směje).

Přede mnou závodil NĚJAKÝ Václav Krejčík. Přišel do zákulisí celej šťastnej, že to má za sebou, a já viděl, že má fakt dobrý boty. Tak jsem ho požádal, zda by mi je nepůjčil. On sice vyvalil překvapením oči, ale boty mi půjčil. A to byl můj první závod v matičce Praze.

Říkal jsi, že tam jsi také pochopil, o čem ten sportovní aerobik vlastně může být…
Ano, konalo se to ve sportovní hale TJ Motorlet v Praze 5 Radlicích a hostem byla tehdy mistryně Evropy – úžasná Alexandra Alves, která myslím ovlivnila řadu z nás tehdejších začínajících. Dělala neuvěřitelné věci a my pak vlastně šli další roky v jejích šlépějích.
Od toho momentu se pak formovala ta první skutečná generace našich závodníků.

Tedy osudový okamžik. A těch bylo samozřejmě více…
Ano, seznámil jsem s Ivanem Šípkou a jeho ženou Olgou. Díky nim jsem se také dozvěděl, že je mezi závodnicemi jedna dobrá holka, která by se ke mne hodila… Do té doby cvičila v trojici, měla tedy přede mnou náskok. Ale začali jsme a v dalších letech vybojovali řadu medailí… jmenovala se Radka Hanáková.

Zní to snadně, ale je to tím, že trochu předbíháš….
To ano. Nejdřív jsem pendloval mezi Prahou a Olomoucí, až jsem nakonec v Praze zůstal… Seznámil jsem se s panem Patenidisem, osobností ve fitness, díky kterému mohl tehdy také sportovní aerobik růst a který nám nabídl i pracovní možnosti u něj ve fitku v Praze Jinonicích.   Tam jsem vlastně začal skoro od nuly… Závody totiž byla jedna věc, ale to člověka neuživí. Naštěstí přišla možnost pracovat ve fitku – dělal jsem vše možné, abych se udržel. Ale nabralo to poměrně rychle ten správný směr. Stali se z nás instruktoři a Radka dodělávala VŠCHT.

Málokdo si uvědomí, že sportovní aerobik není jen o tom něco dobře odcvičit. Člověk potřebuje zázemí – trenéra, choreografii, muziku… To vše něco stojí. A ne málo.   
První rok jsme se sice trénovali sami, chyběly peníze, pak jsme získali skvělou trenérku Hanku Benešovou. Ta nám opravdu hodně pomohla. V té době už třeba Olča Šípková měla kolem sebe tým profi lidí…. Pak už začal být nápomocen také Český svaz aerobiku. Byla to hezká doba, kdy to nějak všechno šlo. Postupně jsme se zúčastňovali závodů v zahraničí. Tam jsme sice dostávali na zadek, ale snažili jsme se učit od těch nejlepších a stoupali jsme vzhůru….Nakonec jste se sami začali věnovat trenérské činnosti a vychovali řadu skvělých závodníků.

Už ke konci naší závodní kariéry jsme si vytvořili celý tým. Vzešli z toho závodníci jako Petr Jánský, Lucie Jiříková, Jana Kavříková… Byla to silná základna – naše Akademie aerobiku. Ale já tak nějak cítil, že už to není pro mě. Postupně mne to přestalo naplňovat, zákulisí mezi kluby a svazem nebylo úplně zdravé, už to tak nějak neklapalo. Po zisku titulů mistrů světa Jánského s Kavříkovou v párech a Jánského v mužích na MS 2003 v Praze jsem se rozhodl, že se budu koncentrovat na práci lektora a také mne lákala nabídka podílet se na rozvoji nově vznikající sítě Fitness BBC, kde jsem pak působil více jak pět let.  Vedl lekce, pracoval  jako manažer, sestavoval rozvrhy, dělal pořady pro TV, spolupracoval s Miss Aerobik, natáčel DVD… Patnáct let v akci a pak jsem po souběhu několika skutečností, především založení rodiny a narození prvního syna, přehodnotil svůj dosavadní život a cítil jsem potřebu se posunout jinam. Roli osobního trenéra jsem neopustil, jen jsem zredukoval množství klientely, objevil, co znamená práce v nezisku – založil jsem spolek BuďFitSeniore, který již osm let umožňuje cvičit aktivní generaci 60+ a také jsem se učil, co znamená být manažer a producent sportovních akcí. V poslední době jsem si doplnil vzdělání v disciplíně koučink pro osobní rozvoj , který mne úplně pohltil a krásně mi navazuje na mou dosavadní dvacetiletou praxi fitness trenéra.

A zřejmě ses našel, protože teď se můžeme těšit na velkou akci, kterou pořádáš.
Vloni při MS v Praze jsme se sešli s klukama, šedivejma panáma (směje se),  pokecali, zavzpomínali a pomysleli si, proč se nevidíme častěji. A přišel nápad na společnou akci. Navrhl jsem dát se dohromady pro jednu akci a předvést lidem, jaké to bylo za starých dobrých časů.

Proč Nepostradatelní a vizuál tvrďáků? To jsi takový fanoušek filmu Expendables?
To ani ne, ale ta inspirace v akčních hrdinech, kteří se vracejí, tam samozřejmě je. Sešli jsme se po letech a ten film zrovna běžel v kině. Líbila se mi vizualizace, nápad, s kterým se bude dobře pracovat.

Co se týká přípravy, řekli jsme si, že to bude legrace. Chceme, aby to byl zážitek pro návštěvníky i pro nás. Obsahově se vrátíme cca deset let zpátky… překvápka budou… ale lidi nás uvidí i tak jako dřív.

• Poselství akce je dané: jsme tady dvacet let, každý jsme se někam posunuli, ale vy jste nám věrní, tak vám tímto chceme poděkovat…

Doufám, že na nás přijdou i mladé holky. Já tomu říkám „cvičení rodičů s dětmi“, protože předpokládám, že ženy, které nás znají z té doby největší slávy, mají dnes už velké dcery. A vezmou je s sebou, protože láska k tomu, co nás bavilo, zůstává – i v těch genech.

Zdroj: http://www.aerobic.cz/aerobik-clanky-archiv/david-huf-jak-jsem-se-stal-nepostradatelnym-aneb-od-zacatku-v-aerobiku-po-jedinecnou-akci-s-retro-nadechem/