Z deníku nesportovce…část 1

Neznám nikoho, kdo by vypadal tak, jak by si skutečně přál (ať jí hodně nebo málo), proto jsem se váhu rozhodla neřešit a několik měsíců mi to skutečně procházelo. Obzvlášť během adventu jsem si užívala pocit tzv. vnitřního naplnění a s ním spojenou postgastrální demenci, během které se mi mozek po jídle totálně odkrvil. Pak se mi ovšem začala dít zvláštní věc. Krátká trička mi sama od sebe začala vylézat nad pupík a volné svetry se taky začaly záhadně smršťovat. Nejdřív jsem si myslela, že se změnilo složení pracího prášku, který kupuji, nebo že se moje oblečení prostě srazilo při praní, ale pak jsem se musela podívat pravdě do očí. Bylo to v den, kdy jsem se už nemohla dostat ani do svých elastických černých jeansů. Doslova jsem se do nich naklepávala taháním za poutka na pásek, abych je přervala přes problematické tělesné oblasti. Nakonec jsem sice byla úspěšná, ale úplně zpocená a jedno poutko mi bezvládně viselo mezi prsty, protože se mi ho podařilo z kalhot vytrhnout. V oblasti stehen se mi začaly dělat boule od toho, jak někde kalhoty tuku ustoupily a jinde mu sveřepě bránily v jeho svobodě projevu. Horší situace byla v pase, jelikož to, co kalhoty poctivě škrtily po celé své délce, se záhadně vypumpovalo nahoru a přelilo se přes jejich knoflík. Situace už na první letmý pohled do zrcadla nevypadala dobře. Proto jsem se vše rozhodla zamaskovat kdysi volným sáčkem. Procházelo mi to celý den až do chvíle, kdy jsem dojedla oběd a ze saka odlétl jeho jediný knoflík.

Mohla jsem se rozplakat, mohla jsem si koupit o velikost větší oblečení, nebo jsem se mohla rozhodnout ve svém životě něco změnit. Vybrala jsem si třetí variantu, a rozplakala jsem se až když jsem ve fitku stoupla na váhu, protože mi takový číslo ještě nikdy neukazovala. Pořád jsem ale byla statečnější než pán, který štkal kousek dál u stolku tak, až se z toho celý třásl, a jeho trenér mu klidným hlasem domlouval, že všechno se dá spravit. Já jsem svoje slzy maskovala za náhlý záchvat zimní alergické rýmy a bylo mi fuk, že mi to určitě nikdo nevěří. Konec konců začátečníků (tzv. ledňáčků) nás bylo plné fitko a všichni jsme si mohli podat ruce.

Zatímco jsem ve fitku, které mám přesně na půli cesty mezi domovem a prací dělala nenáviděné dřepy (protože ani u jednoho stroje jsem si nebyla jistá, co se s ním má dělat), přemýšlela jsem, co dál. 

U nás v rodině pohyb nikdy nefrčel. Můj vztah k fyzickým aktivitám je ve skrze negativní – nebaví mě to, potím se u toho a stejně to nakonec vzdám, protože mi to nejde tak jako ostatním. Na druhou stranu by bylo vážně pěkný aspoň jednou v životě vypadat tak, abych si v plavkách na dovolený mohla vyfotit něco jinýho než obličej. Taky by se mi líbilo mít aspoň takovou kondičku, abych se nezadejchala při běhu k tramvaji nebo při chůzi do kopce. Třeba bych pak v 60 neumřela na infarkt a hlavně bych se mohla zase vejít do svýho starýho oblečení. 

S cílem shodit 10 kilo jsem došla k recepci a poprosila je, aby mi pomohli vybrat trenéra. Sama bych jednak nevěděla co a jak a hlavně bych to po týdnu vzdala. To si tentokrát nemůžu dovolit.

Blogerka Anička