Můj poslední začátek….

,,A chcete trenéra, nebo trenérku?“ Zeptali se mě na recepci a jedním dechem začali připravovat smlouvu o členství.
Neměla jsem páru s kým chci cvičit, ale věděla jsem úplně přesně, že fitka fungující na principu členství považuju za ten největší chyták, z kterýho jsem se (pravděpodobně stejně jako vy) už (bohužel opakovaně🤦‍♀️🤦‍♀️) poučila.
Rovnou jsem teda řekla, že roční smlouvu nepodepíšu ani omylem. Pak jsem ale zjistila, že mají i třímesíční členství, a to už byla jiná písnička😻.
Za paušální částku 1 000 Kč na měsíc tak mám v ceně časově neomezený vstup do fitka a navíc přístup k neskutečnému množství skupinových lekcí od boxu, přes tanec až po yogu. 

Problém jsem měla jen s výběrem trenéra, protože z fotek desítky lidí visících na zdi, o kterých jsem nevěděla vůbec nic, jsem  zkrátka nedokázala poznat, kdo mi sedne.
Někoho k sobě ale potřebuju. Jednak nevím, jak stroje obsluhovat, ale hlavně naopak vím, že když na to budu sama, skončím dřív, než začnu. Situace se vyřešila poměrně rychle, když jsem viděla, resp. nejdřív slyšela, drobnou (rozuměj malou a hubenou) paní v legínách, jak něco vesele povídá svému klientovi a nakažlivě se u toho směje. Pozitivity v životě není nikdy dost, a tak jsem se na recepci zeptala, jestli bych mohla cvičit právě s touhle ženou. 

Řekli mi, že se mám na chvilku posadit ke stolku a ona za mnou pak přijde.
Jak jsem tak seděla a čekala, všimla jsem si, že na mě svítí docela velký bílý kus stehna z míst, kde dřív býval vnitřní šev mých černých legín, který evidentně praskl a docela rychle se páral.
Ježišmarjá! Řekla jsem si v duchu a automaticky přehodila nohu přes nohu, aby to nebylo vidět. 

To už ke mně ale přiběhla trenérka a s ní i její nekonečná energie.

Představila se mi a kladla mi úvodní kolečko otázek (proč jsem přišla, co je můj cíl, jestli mám nějaká zdravotní omezení, atd.). Něco jsem plácala, ale stejně jsem v duchu pořád myslela na ten prasklej šev a modlila se, abych se co nejrychleji (a ideálně nikým neviděná) dostala do šatny.

,,Tak se půjdem změřit a zvážit, ať víme na čem jsme!“ Řekla trenérka a čekala, až vstanu, což se pochopitelně nedělo.
,,Nemůžu!“ Řekla jsem po trapné chvilce ticha lehce zoufalým tónem.
Trenérka nechápala, a tak přišla moje ještě trapnější chvilka, během které jsem vysvětlovala, proč nemůžu.

Trenérka se začala smát.

Výborně, to přesně jsem potřebovala🤦‍♀️.
Pak mi ale řekla, že jí se tohle děje pořád a že je to v pohodě 💁‍♀️. Doprovodila mě do šaten a domluvily jsme se, že mě zváží příště a rovnou se mrkneme i na můj jídelníček. 

Blogerka Anička